Najít balanc. Co děláte, když jste smutní? Proč se lidi vyhýbají smutku?

Cítím, poslední dobou, že hodně lidí je smutných a cítí se sami. Cítím to i sama na sobě, že tato zvláštní doba má na mě podobný vliv a mám nějak potřebu zveřejnit text, který jsem rozepsala už před nějakou dobou. Možná tu budete teď číst samá klišé. Takže to, klidně a s radostí, prostě zahoďte a jděte koukat dám na zprávy ze světa. Zlobit se na vás nehodu. Já si myslím, že bychom měli najít balanc. Smutek není nepřítel. Může být i chytrý pomocník. Pomáhá tělu a naši bytosti vypořádat se s těžkými událostmi v našem životě. Vypořádat se s tím, že nám někdo chybí. Pomáhá vypustit emoce. Jak jinak má naše mysl udržet duši čistou a zdravou? Je to takový ventil na tlakovém hrnci. Říkejte tomu jakkoli.

Ale, co když smutek bolí? Dýchejte. Dýchejte přesně do toho bolavého místa v těle. U mě snad ani nic jiného nezabírá. Kromě toho, že svůj smutek občas ventiluju u těch, kdo mě znají a nesoudí. V místě, kde momentálně žiju, díky z celého srdce za internet a telefon. Pak některé hovory končí podobně jako na obrázku vedle textu, pod textem nebo kde se vám to právě zobrazuje. Spousta lidí mě zná jako stále se usmívající, "silnou" ženu, která má jasné, co chce. Tohle je z velké části pravda, to zase nechci úplně shodit. Jen chci pro to vytvořit jakýsi balanc. Protože bez dna se nemáte jak odrazit. Bez smutku nepoznáte, kdy máte radost. Bez hledání nepoznáte, že hledat je blbost a efektivnější je "chtít najít". Bez zkoušení nových věcí, jídel a riskovaní nezjistíte, jestli náhodou ten slaný karamel není to nejlepší, co jste kdy ochutnali.

Proste nevzdat se. Chtít pochopit a nesedět "na prdeli" s tím, že všechno přijde samo a nebo nepřijde. Utápět se v tom, jak život a lidi nejsou fér.

Ano, dokážu být taky smutná a pitvat se ve svém životě, v minulosti a své rodině. Proč mi ublížil ten či onen a proč já, bla, bla, bla. Takže v tu chvíli STOP! Žádné takové, Tomanová! Tohle není cesta. Jednou mi můj bratr řekl: “Hlavně se nelituj, sestra!”, a měl naprostou pravdu. Ta krásná sebelítost je totiž posledním krůčkem ke ztracení vašeho kritického myšlení. To si zapiště za ouška, přátelé. Přilitá voda do číše zvedá hladinu a může se stát, že přeteče.

Svým způsobem jsem melancholický člověk a mám dny, kdy jsem i záměrně taková. Proč? Protože si uvědomuji, že to je "ventil", který mi pomáhá uspořádat si myšlenky a srovnat cestu, po které jdu. Být hrdá na to, kam jsem za svých 33let došla. Ups, to už je skoro dva roky, co jsem tento text začala psát? Krása. Asi to čekalo na správnou světovou situaci, aby to bylo aktuálnější než dřív. Lidi mají teď čas přemýšlet sami nad sebou a opravdu se poznávat. Teda, pokud nemáte HO s třemi dětmi na hlídání. To je pak víc na “větev” než meditaci.

Já děti nemám, jak je známo kolem mě. Podle mnohých, kdo děti mají, nemůžu chápat o čem život je, protože ten smysl života, kterým jsou děti, jsem nikdy nenašla. Možná tito lidé mají pravdu a možná jsme prostě jen každý jiný. Možná jsem promarnila svou příležitost a nebo to ještě přijde. Každý nemusí naplnit tuto sociální povinnost rozmnožování populace, která zaplavila svět, stejně jako teď ten krásný virus, který nás děsí a zpomaluje zároveň. Já si myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí je mít koho obejmout. Jak virtuálně nebo fyzicky. Ať je to dítě, partner, kamarád nebo třeba i strom. Tak proto prosím, pokud máte někoho takového, jdete a obejměte ho, ji, to (I když to teď COVID situace nedovoluje).