Zní to jako bych žila na konci světa, ale není to úplně tak pravda. Co když je to začátek světa? Haha.
Za fotografie děkuji @r3dmax
Je to zajímavé, ale většina Islanďanů ani nikdy polární lišku nevidělo. Taky, kde by ji mohli vidět, když většina lidí tady na ostrově se drží měst nebo Road 1. Ne, ale vážně. Vždycky mě hodně překvapí, když jsou naši islandští zákazníci stejně unešení z toho, že vidí lišku a fotí její každý pohyb, nehledě, že to je jen přes okno. To je jedna skupina islanďanů. A pak máte tu druhou skupinu, povětšinou farmáře, kteří jsou tvrdě proti liškám a dokonce je i loví. Ono je totiž legální střílet lišky na tomto ostrově a dokonce je to i zaměstnání placené státem. Proč? Především kvůli regulaci počtu kusů a taky, protože “béééé”. Ano, protože ovce. A nejen ovce, ale i slepice, ptáci a podobné.
Na Islandu neexistuje jiný predátor než liška, když nepočítám člověka. Lišky jsou, prý, nežádoucí, říkají farmáři. Já tento názor nesdílím. Třeba se mílím. Každopádně můžu mluvit a psát jen o liškách v Þórsmörku, konkrétně v Húsadaluru. Tyhle lišky, kdyby chtěli ulovit ovci (haha) nebo slepici, tak by museli popojít nějaký ten kilometr, aby se vůbec k nějaké dostaly. Þórsmörk je totiž místem, kde farmáři nemají dovoleno vypouštět ovce, aby nespásaly místní vegetaci. Toto údolí je totiž údolím s jedním z největších březových lesů na ostrově a řekla bych, že je i velkou pýchou Islandu.
Lišky jako takové jsou krásné v zimě. Mají huňatý kožich, který udrží jejich termoregulaci až do teploty -35 stupňů Celsia, než začnou pociťovat chlad. Tomu říkám hodně dobrá zimní bunda. Později na jaře, teda spíš začátkem léta, začínají ztrácet srst a stanou se z nich také obludky, připomínající vypelichanou kočku.
Každopádně nechci chytračit a více informací o polárních liškách lze najít “mraky”. Já maximálně můžu psát jen o mém vztahu k liškám, které jsem měla možnost pozorovat celkem zblízka. První “chlupatý domorodec” roku 2019 se objevil v listopadu. Byl/a to Nikka. Liška, která již mou první zimu přicházela velmi často a nebyla tak plachá.
Od prosince nebo nového roku jsme měli 3 hnědé lišky a 2 bílé polární lišky. Nikka často přišel (byl to kluk, si myslíme) ráno, byl celkem samotář a nezdražoval se s ostatními. Často zůstal kolem restaurace i několik hodin nebo spal vedle okna, kde jsme seděli my. Bylo zajímavé sledovat, jak si na nás, a náš denní režim, lišky postupně zvykly a řídily se podle něj. Stalo se i, že Nikka čekal před staff house. Přála bych to zažít každému, být tak blízko. Nevím, k čemu bych to přirovnala. Je to dechberoucí, když k vám liška jde. Bojí se -to je jasné-, ale zároveň máte pocit, že vám důvěřuje. Že vás zná. Ani se nepohnete, ani nedýcháte, abyste ji nevylekali. A hlavně... nechcete, aby tento moment skončil. Jste uchvácení výjimečností toho, co se právě stalo a říkáte si “tak tohle by se mi v Praze nikdy nestalo (Heh, tohle si tu říkám celkem často).“ Připadá vám, že na ni můžete i sáhnout, ale! Stále je to divoké zvíře. Neodvážila bych se překročit tuto hranici, narušit její osobní prostor, pokud by mi to sama nedovolila. Mám to stejně i s lidmi. Mít respekt k druhým a jejich osobní zóně, kterou bychom neměli narušovat, pokud nám sami nedovolí. Můžete se pokusit přiblížit, dát najevo, co byste ráno udělali. V tu chvíli je ale dobré být senzitivní a respektovat i reakce, které se vám příliš nelíbí. Liška uskočí a rychlostí blesku utíká pryč. Člověk? Ten může poodstoupit, reagovat změnou nálady nebo agresí či jinak. Kolik lidí na světě, tolik reakci a názorů.
Nakonec bych jen podotkla, že tento text jsem z velké části napsala již na jaře a doposud nezveřejnila. Nevím, jestli je zajímavý. Dost možná není. Zveřejňuji ho jen proto, že již existuje a je takovou mou vlastní připomínkou těch nespočet unikátních okamžiků, kdy jsem se opravdu zastavila a byla přítomná. Na tom místě, v ten moment, jen já a liška, která mi v tu chvíli možná důvěřovala a možná jen chtěla ten starý salám ze snídaně, který ležel přede mnou. Je to tak i s lidmi. Nikdy za ně myslet nebudu a ani nechci. Ber nebo nech být, důvěřuj nebo podezírej, každý má svobodnou vůli se rozhodnout a podle toho tvořit svůj osobní prostor. Každý by mi teď mohl oponovat, že ta svobodná vůle v dnešní době coronavirové tak trochu pokulhává... to s liškama ale nemá nic společného, a tak to sem -prosím- netahejte.
Přkládám více fotografií a nějaká videa, která jsem pořídila přímo v þórsmorku.
Všechny fotografie použité v tomto článku jsou mým majetkem a vztahují se na ně autorská práva. Není povoleno je používat bez svolení autora. Děkuji za pochopení
Comments